SILICON HELL

Coasův teorém postuloval americký ekonom Ronald Coase jako řešení problému s odškodněním za externality vznikající na trhu. Pomiňme fakt, že ve skutečenosti na trhu externality existovat nemohou - pouze mohou být vlastnická práva určena nejednoznačně. Teorém nám říká, že je jedno, jak jsou v prvopočátku určena vlastnická práva (a kdo tedy nakonec vyhraje soud o odškodnění); vždy se trh vyrovná sám. Jaký je problém s touto Coaseho myšlenkou, která na první pohled vypadá jako ideální argument pro volný trh?

Příklad Coasova teorému

Uvažujme zahradníka, jenž má zahradu hned vedle železniční tratě. Tento zahradník žije v době před 100 lety, kdy projíždějící vlak kolem sebe ještě prskal jiskry. Zahradník je rozhořčen - zahradu tu sic měl jako první, ale nyní mu ji jiskry od projíždějícího vlaku ničí. Rozhodne se tedy soudit, požadujíc, aby bylo ničení jeho zahrady zastaveno. 

Soudce, znalý Coaseho teorému, přijme zástupce železnice a zahrádkáře. Jelikož Coaseho teorém říká, že je jedno, kdo vyhraje soud o odškodnění (komu budou přisouzena vlastnická práva na znečišťování), soudce si místo souzení dá šlofíka a při rozhodnutí jen hodí mincí, a prohlásí například za vítěze sporu železnici (A). Uvažujme i alternativu, kdy soudci padne mince jinak a přizná právo na odškodnění zahrádkáři (B). 

Než se vyrhneme do posouzení obou alternativ, je nutno uvést, že železnici stojí 80.000 dolarů montáž zařízení proti jiskrám, a soud učinil ocenění zahradníkovy zahrady na 60.000 dolarů (kdyby se ji zahradník rozhodl prodat, dostal by za ni na volném trhu tuto částku). 

(A) Železnice vyhrála. Zahradník tedy za železnicí přijde, zda by se nechtěli domluvit mimosoudně. Nabídne železnici 59.990 dolarů aby nainstalovala zařízení proti jiskrám. Ovšem, železnici by zařízení stálo 80.000 dolarů, tudíž na nabídku nepřistoupí. Výsledkem je, že jiskry létají dál.

(B) Zahradník vyhrál. Železnice nabídne zahradníkovi 60.000 dolarů, namísto toho, aby instalovala zařízení za 80.000 dolarů, jak by podle soudu měla. Zahradník souhlasí. Výsledkem je, že jiskry létají dál.

V obou případech, nezávisle na rozhodnutí soudu, je výsledem stejný - jiskry létal nepřestaly. Vypadá to, že trh si vždy poradí ideálním způsobem sám. Jaký je tedy problém? Subjektivní hodnota!

(Pozn. Uvažujeme téměř nulové transakční náklady)

Problém a subjektivní hodnota

Příklad Coaseho teorému pracuje s cenou zahradníkovy zahrady, jako by byla objektivní. Jenže objektivní cena rozhodně není - zahradník si svou zahradu musí cenit na více, než kolik je její tržní cena (než za kolik by ji v tento moment prodal na trhu). Pokud by si ji necenil na více, prodal by ji. V moment, kdy si někdo bude cenit mé propisky více, než si ji cením sám, prodám ji (uvažujme nulové transakční náklady). Směna totiž v sobě obsahuje dvojí nerovnost hodnot. Člověk, který něco kupuje, si váží toho, co dostává, více, než toho, o co přichází (obvykle určité množství peněz) a u prodávajícího tomu je stejně (jen prodávající "kupuje" peníze). 

Co když zahradník považuje svou zahradu za posvátnou? Věří, že kdyby kterémukoli stromu dovolil zaniknout, bude se do konce věků smažit v pekle. Není důležité, zda je to reálný předpoklad, nebo ne. Farmář má subjektivní hodnotu ve své zahradě, která je větší než její tržní cena, řekněmě 1.000.000 dolarů - na tolik si cení zahrádkář své zahrady. Za 1.000.000 by byl ochoten podstoupit riziko, že kvůli ničení zahrady skončí v pekle, jinak však ne.

Pak vzniká problém - neefektivnost (v případě rozhodnutí soudu (A)). Zahradník ztrácí milion dolarů, kdežto železnice získává pouze 80.000 (díky tomu, že soudní spor vyhrála). Coase předstírá, že svým teorémem řeší efektivnost pro společnost, ale sám vnucuje ostatním morální rozhodnutí, že efektivnost by měla stát před lidskými právy. Zahradník, který si homesteadoval kousek země ještě před železnicí, by měl trpět ztrátu, protože je to "efektivní". Jak však můžeme vidět, efektivní to je jen z jednoho pohledu, ne však z pohledu zahradníka. Dostáváme se do vod etického problému, co by mělo být učiněno, a s tím nám ekonomie už nepomůže. 

Efektivnost v sobě skrývá cíl. Auto, které je efektivní, může mít nízkou spotřebu nebo může být lehké a rychlé. Ekonomové mohou pouze říct, jaký prostředek vede k jakému cíli - volba těchto cílů a jejich správnost už je pouze a jen etický problém. Jak říká Rothbard, neměli bychom předstírat, že jako ekonomové můžeme rozhodnout všechno, ale měli bychom si být vědomi omezenosti svého pole působnosti.

Hlavní zdroj: Přednáška Environmental and Resource Economics - Timothy D. Terrell (omlouvám se, že na Twitteru jsem chybně uvedl J. Salerna).

Jak to všechno začalo

Sebastian Thrun je odborníkem na umělou inteligenci, Google Fellow, profesor na Stanfordu, otec projektu "Stanley" (roboticky řízeného auta, jež v roce 2005 vyhrálo DARPA Grand Challenge), nositel Max-Planckovy ceny za výzkum, vedoucí Google projektu roboticky řízeného auta a podle Fast Company pátý nejkreativnější člověk v businessu na světě. (více na Sebastian Thrun - wiki).

V březnu 2011, tedy skoro přesně před rokem, se Sebastian zúčastnil konference TED, kde promluvil Salman Khan, zakladatel khanacademy.org. Khan Academy je projekt nabízející vyučování zdarma ve formě krátkostopážních videí na určité téma. A že těch témat není málo - podívejte se sami. Sebastian byl zaskočen - vyučuje na Stanfordu pár stovek lidí, a najednou před ním stojí někdo, kdo učí statisíce. Vedlo ho to k zamyšlení a nakonec k rozhodnutí, že v příštím semestru svůj předmět ze Stanfordu povede zároveň ve stejném rozsahu i na internetu. Zdarma a pro všechny.

-Intro to AI-

Zaznamenali jste v druhé polovině minulého roku zprávu o kurzu "Úvod do umělé inteligence", vyučovaného v elektronické podobě pod záštitou profesorů ze Stanford University na adrese www.ai-class.com? Nebo jste se snad sami zúčastnili? Celkově se do tohoto experimentu ve vyučování zapsalo asi 160.000 lidí z celého světa, od Afghánistánu až po Austrálii, včetně mě. A z vlastní zkušenosti mohu říct - bylo to motivující, zabavné, poučné a prostě skvělé.

• VTM.Živě - Stanford nabízí zdarma kurzy umělé inteligence (srpen 2011)

AI class (v originále "Introduction to Artificial Intelligence") probíhala podobně, jako probíhá klasický semestrální předmět na vysoké škole - 13 týdnů, každý týden přednášky, domácí úkoly, v půlce semestru Midterm a nakonec Final exam. Samozřejmě jiné bylo použité médium - namísto sezení v přednáškové místnosti dvě hodiny v kuse, se jedna přednáška rozdělila na 15 - 35 krátkých, 1 - 5 minutových videí, úzce zaměřených na konkrétní podtéma.

To sebou přineslo možnost interaktivních quizů (namísto seminárních hodin) na otestování právě probírané látky přímo mezi mikropřednáškami - a pokud jste odpověděli špatně, měli jste možnost shlédnout vysvětlení. Nebo vysvětlení přeskočit, pokud jste odpověděli správně a zrovna této části rozuměli. Ostatně, celé video lekce jste mohli rozfázovat podle svých možnosti, pauzovat a přetáčet, když jste ztratili pozornost - výhody, jež klasické vyučování nemůže nikdy poskytnout. 

Výsledek experimentu

Za AI class stáli dva profesoři. Peter Norvig, excelentní vědec a tvůrce několika vydání knihy Artifical Intelligence: A Modern Approach a Sebastian Thrun.
Hlavně Sebastian byl výsledkem tohoto experimentu zaskočen a ohromen - množství lidí, kteří se kurzu zúčastnili, jejich demografické rozložení (17 až 70 let, muži a ženy z každého koutu světa) a spousta emailů, jak a komu AI class otevřela nové obzory či změnila život. Sám se musím přiznat, také jsem jeden nadšený email Sebastianovi poslal.

Zvoleným formátem se podařilo zaujmout. Lépe, než dokáže zaujmout klasické vyučování - výklad byl najednou velmi osobní, jak i Sebastian poznamenal, osobnější, než dokáže být výklad pro 20 studentů. Jenže tentokrát bylo studentů 160 tisíc. Tisíc. Přístupnosti napomohly dvě možnosti průchodu - advanced a basic track a samozřejmě, že kurz byl zcela zdarma. Závěrečný certifikát, digitálně podepsaný, byl třešničkou na pomyslném dortu motivace.

Ukázka mého certifikátu z kurzu "Introduction to Artificial Intelligence":

Udacity

Sebastian dospěl k závěru, že již nemůže pokračovat ve vyučování pouze hrstky lidí. Tímto akademickým rokem na Stanfordu končí a základá novou univerzitu pod názvem Udacity (na adrese Udacity.com), kde budou vyučovány kurzy z oblasti počítačové vědy zadarmo, a těmi nejlepšími. První dva 7-týdenní kurzy, na které jsem se zapsal a ze kterých jsem po absolvování prvního týdnu přednášek / úkolů nesmírně nadšen, jsou CS 101 Building a Search Engine a CS 373 Programming a Robotic Car. Druhý z jmenovaných je vyučován kým jiným než samotným Sebastianem Thrunem - největším odborníkem na robotické auta na světě.

Velmi motivující řeč přednesl Sebastian v lednu na DLD University, kde shrnul své poznaty a pocity z experimentu AI class a zároveň oznámil Udacity.

• DLD 2012: University 2.0 - Sebastian Thrun (YouTube)

Financování univerzity

Zadarmo je obvykle pochybný pojem, jelikož ve skutečném světě nic zadarmo není. Jak je tedy řešeno financování Udacity určitě nemálo lidí bude zajímat. Tak tedy - na provoz Udacity příspívají společnosti jako Google, Twitter či Facebook, které jako protislužbu dostávají CV nejúspěšnějších účastníků kurzů a nabízejí jim pracovní příležitosti. Samozřejmě nikdo není vázán své CV poskytnout ani posléze pro tyto společnosti pracovat - jedná se ale o zajímavou možnost pro studenty, kteří mohou získat lukrativní pracovní pozice, i pro společnosti, které mohou získat ty nejnadanější lidi z celého světa. Geniální.

Evoluce vzdělávání

Již nějakou dobu existuje iTunes U, kde lze zdarma najít záznamy přednášek z těch nejlepších univerzit světa, a také existuje Open University, kam se prakticky kdokoliv může zapsat a dálkově si dodělat potřebné studium. Ovšem iTunes U má problém s motivací - sám jsem dokončil snad jen kurz Justice (Harvard), u všech ostatních chybějící interakce dokončení bránila. U Open University je problém zjevnější a větší - cena.

Udacity jako jedna z prvních vlaštovek přináší koncepci univerzity moderní doby - je zdarma, je všude dostupná, nabízí interakci ve formě quizů, úkolů a "office hours" (úředních hodin, kdy učitelé odpovídají na dotazy) a hlavně - v pozadí stojí solidní komunita a po absolvování čeká studenty certifikát, který osobně považuji za nesmírně důležitou motivační složku.

Nedávno jsem zaslechl někoho tvrdit, že největším pokrokem ve vzdělávání v posledním století byl přechod od černé tabule k tabuli bílé. Udacity svým přístupem teď ale (doufám) naprosto změní náš pohled na vzdělávání. A to je moc dobře.

Pokud máte zájem, zápis do zmíněných kurzů by měl být ještě alespoň den otevřený. Zajděte na udacity.com, a pokud vás obsah kurzů zaujme, zapište se! Můžete jenom získat.

Sweatshop je anglický výraz používaný pro továrny v rozvojových zemích vlastněné 'západními' společnostmi. Výraz má původ v textilním průmyslu, jelikož právě výroba oblečení byla jedna z prvních, která se začala takto směřovat. Dnes se však výraz sweatshop používá obecně, pro jakýkoliv závod ruční výroby v Asii či Africe. Ruku v ruce s výrazem pak jde také nenávist vůči vlastnickým firmám. Proč by tomu mělo být právě naopak a proč jsou sweatshopy dobré?

Argumenty proti sweatshopům

Typické argumenty proti sweatshopům mají většinou velmi podobnou formu. Točí se okolo špatných pracovních podmínek a nízkého platu, což bývá pár dolarů na den. Nemalou část argumentů tvoří také poukazování na dětskou práci. Útočí se na posluchačovy city - pár dolarů na den nezní jako moc, člověk si hned představí, kolik by se z toho najedl (spíše nenajedl), a pak si představí své děti, jak pracují někde v továrně na svetry (či elektroniku) a už se jde podepisovat petici a bojkotovat.

Myslím, že všichni se cítí ohledně sweatshopů stejně, cítí, že by se s tím něco mělo udělat, že to není v pořádku. Takový pocit je pochopitelný. Ovšem pouze pokud je člověk neznalý ekonomie a podmínek v zemi, kde továrny jsou. 

Obhajoba sweatshopů

První argument pro sweatshopy je jednoduchý. Nikdo pracovníky v továrnách pracovat nenutí, pokud se zaměstnaci rozhodnout odejít, není jím bráněno. Jenže zaměstnanci sweatshopů neodcházejí, jak to?

Pracovníci totiž racionálně hodnotí, jaké mají možnosti. Práce ve sweatshopu je pro ně mnohonásobně lepší než například práce na poli. Lidé ve sweatshopech většinou pracují uvnitř. Což oni sami o sobě chápou jako 'luxus'. Pracovní podmínky jsou sice v porovnání se západem mnohem horší, ale na druhou stranu sweatshopy nabízejí nejlepší pracovní podmínky v porovnání s ostatními možnostmi, jež pracovníci mají. 

Dětská práce je v moderní západní společnosti brána jako něco odsouzeníhodného. Ovšem není tomu dávno, kdy děti musely pracovat i v Evropě či v Americe. Dětská práce vymizela jako součást ekonomického vývoje, který ovšem do Afriky ještě nedorazil. Děti pracovat musí, jinak rodina zemře hlady. Pak už je zde jen ten výběr - pokud dítě nenecháme pracovat ve sweatshopu, uvnitř a za vcelku snesitelných podmínek, ono nepůjde druhý den do školy. Půjde na pole, nebo, jak ukázaly bojkoty sweatshopů v Africe, půjde nabízet sexuální služby. V tomto světle je snad jasné, co je pro děti lepší varianta.  

Jako poslední je zde nízký plat. Samozřejmě, že pro nás dva dolary na den nejsou nic. Třeba ale pro Afričana je to něco úplně jiného - on totiž zaměstnanec sweatshopu nepůjde utrácet svoje peníze do Londýna - utratí je ve své zemi. Například potom v Africe je takový plat vysoce nadprůměrný, a v porovnání s ostatními možnými zaměstnáními je to opět ta nejlepší volba. 

Jak pomoct lidem v rozvojových zemích

Svět není ráj. Jsou různé místa na Zemi, kde se lidé mají hůře. K tomu, aby se měli lépe, však nepomůže bojkot společností investujích v zemích třetího světa. Právě naopak - tímto bojkotem lidem pouze uškodíte. Přinutíte je vzdát se něčeho, co pro ně nabízí nejlepší možnou variantu. 

Bohatství a prosperita nepřicházejí automaticky. Pokud pošlete finanční dar do Afriky, pomůžete krátkodobě. Pokud budete více kupovat od firem, které mají továrny v rozvojových zemích, pomůžete dlouhodobě. Oceňování firem, které provozují sweatshopy, přiláká další firmy, které potom postupně a po kousíčkách budou zvedat produktivitu svých pracovníku a tím pádem i jejich plat. Konkureční boj o takového zaměstnance se pak postará o zbytek.

Investice firem do chudých oblastí světa je to jediné, co může pomoci. Sweatshopy jsou dobré. 

Před pár dny jsem při cestě z Brna zaslechl v rádiu reklamu na nově předesignovaný týdeník Ekonom, přičemž hlavním obsahovým tahákem čísla měl být článek o tom, jak "Kapitalismus zabíjí sám sebe a proč se ekonomové stále častěji obracejí ke Karlu Marxovi". Už jen tento demagogický a populistický způsob přilákání čtenářů mě znechutil natolik, že nejen že jsem si Ekonoma nekoupil, ale už si jej ani nikdy v blízké budoucnosti nekoupím.

Jak to je ale s tím kapitalismem? 

Kapitalismem se v dnešním světě rozumí spousta velmi rozdílných věcí. Někdy je dokonce kapitalismem myšlen socialismus, což způsobuje řečníkova neznalost. Proto bych se rád úvahou vrátil k původnímu významu - tedy i ke správnému významu, a ten odvodím dedukcí pouze ze samotného slova "kapitalismus".

Kapitalismus je -ismus, jež má základ ve slově "kapitál". Co je to onen kapitál? Kapitál je v moderní ekonomii charakterizován jako výrobní prostředek, řazený na stejnou úroveň jako například půda. Ovšem to nereflektuje plný význam slova kapitál. Kapitál je ve stručnosti vše, co dnes vyrobím, ale spotřebuji zítra. Je to bohatství, které není určeno pro okamžitou spotřebu, ale je určeno pro spotřebu budoucí. Je to hnací motor moderní společnosti - jeden příklad za všechny:

Pokud by Apple neměl obrovský kapitál, tedy "přebytečné bohatství", nedokázal by sám investovat do nových technologických vylepšení a jeho produkty by nebyly tak vyjímečné, jaké jsou (o tom podrobněji v některém z budoucích článků). 

Kapitál a kapitalismus tedy spadá pod volný trh. Nejedná se o speciální typ volného trhu, pouze slovem kapitalismus klademe důraz na tento aspekt volného trhu. V centrálně plánované ekonomice je v závislosti na velikosti onoho centrálního aparátu možnost shromažďovat kapitál omezena, od minimálního omezení ve společnosti s minimálním státem až po absolutní omezení v čistém komunismu. 

Kdo koho tedy může ničit?

Nikdo by rozhodně netvrdil, že volný trh zničí volný trh. Proč proboha pak někdo tvrdí, že kapitalismus zničí kapitalismus? Důvod je hlavně v chápání onoho slova - jelikož ne každý v kapitalismu vidí to, co jsem nastínil.

Kapitalismus je dnes chápán jako "současný systém ekonomického uspořádání". Nebudu se teď tedy znovu snažit poukázat na chybnost tohoto přepokladu, protože je stejně již hluboko zakořeněn v myslích lidí, takže to vezmu z jiné strany. Co je špatně se současným ekonomickým uspořádáním?

Současná ekonomika a ekonomie jsou založeny na státu. Demokracii. A zde nastává problém - jelikož ve společnosti bez donucovacího státu by volný trh neměl prostředky, jak donutit své zákazníky - přímo či nepřímo - co mají a co nemají kupovat. V demokracii je to jen otázka lobování, uplácení zákonodárců a dalších podobných praktik. Tady je onen problém - problém, způsobený tím, že velké korporace nechcou volný trh, ale chcou regulace, které omezí jejich konkurenci. Omezí volný trh.

Když někdo nesouhlasí se současným uspořádáním, říká, že nesouhlasí s kapitalismem. Ovšem on nesouhlasí s protekcionismem, socialismem. Demokracií. Jelikož demokracie nelze převychovat, nelze ji používat jen k dobrým účelům - vždy zde bude její negativní stránka, která zničí ji samotnou.

Demokracie ničí demokracii. Kapitalismus je v tom nevinně. 

Ve Windows se již od Windows Vista nachází speciální software na ovládání počítače hlasem, Windows Speech Recognition (WSR), kterého si pravděpodobně většina českých uživatelů nikdy nevšimla - jednoduše proto, že je tento nástroj dostupný pouze při používání anglického uživatelského rozhraní a v českém ho v ani ovládacíh panelech nenajdete. 

Před pár dny jsem se k tomuto nástroji vrátil, naposledy jsem jej testoval před dvěma roky při uvolnění beta verze Windows 7. Ovšem nějakým způsobem mi ta představa ovládat počítač (alespoň částečně) hlasem znovu vyvstala na mysli - přeci jen, uběhly již dva roky, takže nějaký pokrok v tomto ohledu musel nastat..

Překvapením pro mě bylo zjištění, že žádný pokrok nenastal - co můžu říct po dvoudenním googlování a zkoumání, nejen že vývoj Windows Speech Recognition nikam nepostoupil (to by se ještě dalo pochopit), ale i komunita tvůrců maker pro tento nástroj zjevně zemřela (zde jejich skupina na yahoo http://tech.groups.yahoo.com/group/ms-speech/).

O jakých makrech je řeč? Samotný nástroj WSR je vcelku nepoužitelný - jediný způsob, jak jej učinit alespoň částečně funkčním, jsou doinstalovatelné WSR Macros, který umožňují personalizaci hlasového ovládání. Nadefinujete si například, jaký program s jakými parametry při jakém hlasovému povelu spustíte, a nejen to, můžete definovat i speciální příkazy přes XML. Například nadefinujete, že při povelu "What is the weather like in...?" program vyhledá na internetu počasí v tázané lokalitě a výsledek vám přečte, apod., možosti jsou téměř neomezené. Tomu říkám interakce! Jaktože se to tedy neujalo a téměř žádní tvůrci maker nejsou?

Můj pohled na to je takový, že lidé si ještě nezvykli s počítačem takto komunikovat. A ani Microsoft, ani Apple se do polidštění této komunikace zatím nepustili. Podle mě je to chyba. WSR a WSR Macros zůstaly nástroji pro geeky. Diktování textu, které se mohlo jako jediné dostat mezi širší veřejnost, ztroskotalo na své nedokonalosti (která sice není veliká, ovšem ruční psaní je zatím prostě pohodlnější a přesnější). Myslím si ale, že nebude dlouho, než se ovládání počítače hlasem prosadí více. Již na Xboxu má Microsoft vcelku solidní hlasové ovládání (společně s video interaction), teď to stačí zakomponovat i do osobního operačního systému.

Je ale zajímavé, že všechno chce svůj čas. Sice se již dnes můžu válet v posteli, říct "What time is it?" a počítač mi ten čas v odpovědi přečte. Zatím je to ale jako číst ebooky na mobilu. Prostě to není přirozené. Technologie již existuje, teď ji jen dostatečně zpopularizovat, zakomponovat. Jako Kindle. 

Bylo pondělí a v honosném rytířském sále místního profláknutého zámečku se konala neméně honosná událost. Předávání maturitního vysvědčení. Psalo se datum 20.6.2011 a CERMAT překvapivě bez problémů stihl zajistit všechnu potřebnou dokumentaci k hromadnému: "Je čas udělat dětem pápá!" Bylo to dojemné, srdceryvné a všelijaké, mělo to velmi byrokratický nádeh (musel jsem na místě zanechat tři autogramy) a také bylo celkem dusno, holt červen. Při čekání v abecedním pořadí jsem se tak trochu zamyslel nad tím, jak vzdálená už mi ta maturita přijde. Pero od posledního testu jsem odložil před šestnácti dny. Zpocený od ústní zkoušky odešel před třiatřiceti dny. Stál jsem tam a všechny strasti zapomenuty, užíval jsem si moment řekl bych zasloužený... 

V září jsme se dozvěděli, že s určitostí budeme skládat státní maturitu. Vyvolalo to rozruch, ale ne moc velký, lidé se s tím dokázali rychle smířit. Přišel říjen a generálka, kde si většina studentů (i já) zvolila vyšší úrovně obtížnosti a dokonce to i udělala (i já). Debata o kvalitě generálkových testů pak do listopadu vyšuměla, a to už jsme se měli závazně přihlašovat na konkrétní maturitní zkoušky. Jednoho podzimního večera jsem si tedy vzal do ruky papír s přihláškou a usedl jsem do mého oblíbeného křesla. Zvážil jsem všechny možnosti. Proč si dávat vyšší obtížnosti? Nebude to moc velké riziko? Po pár hodinách uvažování jsem dospěl k závěru. Riziko to velké nebude, jelikož jsem již bez učení uspěl. Práce to bude více, ale výzvy mám rád. A vždy je lepší si vybrat tu těžší variantu. Bylo rozhodnuto. Zaškrtl jsem do přihlášky "český jazyk - vyšší", "matematika - vyšší", "anglický jazyk - vyšší".

Netušil jsem, kolik lidí si bude brát lehkou variantu. Vzala si ji většina, naprostá, i v naší třídě, kde rozhodně o neschopných lidech řeč být nemůže. Evidentně mnozí stále porušují základní ekonomické krédo, které se však hodí i v životních situacích - menší zlo v přítomnosti se vyvažuje větším dobrem v budoucnosti, a naopak, menší dobro v přítomnosti následuje větší zlo v budoucnosti. Jako jediný na celé škole jsem si zvolil vyšší obtížnost matematiky. Sám jsem tomu nemohl uvěřit, zas tak exceletní jsem nikdy nebyl. Ovšem brzy jsem pochopil, že o excelenci vůbec nejde. Jde o odhadnutí svých schopností a o nepodceňování sebe sama. Učení mohlo začít.

Přišly Národní srovnávací zkoušky, OSP, kde jsem uspěl mezi 10 % nejlepších, pak i z matematiky, kde jsme skončil mezi nejlepšími 3 %. Na vše jsem musel dřít a neměl jsem to v žádném přípradě zadarmo. Četl jsem knihy, počítal příklady, učil se na profilové zkoušky, učil se na státní zkoušky. Trvalo to skoro věčnost. Předešlé úspěchy mě utvrzovaly v tom, že opravdu stačí jen systematická příprava (mimochodem, na žádný kurz jsem nikdy nechodil) a výsledky se dostaví. Přišla maturita...

Třídní profesorka mi předává vysvědčení. Gratuluje mi, předtím pronesla milou řeč, alespoň myslím, jelikož všichni tleskají tak nějak přirozeně. Konečně jsem vypadl z mého zamyšlení. Potřásám si rukou s paní zástupkyní ředitele, pak se zástupcem ředitele. Evidentně dva zástupci nahrazují ředitele zcela. Podepisuji se. Odcházím stranou. Otevírám své výsledky, konečně se můžu podívat, čeho jsem dosáhl. Je to tam - pět předmětů, čtyři jedničky a jedna dvojka. Prospěl s vyznamenáním.  

Motivace se asi v člověku rodí až při čelním střetu s překážkou a je to ta věc, které se moc nedá naučit. Motivace je snažit se po cestě a v cíli se nespokojit s výsledkem. Tak jsem tam stál, s vysvědčením v ruce, byl jsem rád, ovšem už jsem to pokládal za uzavřené. Je čas se věnovat dalším výzvám, hlavně se nenapojit a pak na sobě přestat pracovat. Ne, je důležité pořád žíznit. Takto vycházím já ze střední školy. A co vy?

Naše pravicová vláda politiky "rozpočtové odpovědnosti" začala své působení zadlužením naší země o dalších přibližně sto padesát miliard korun. Vzhledem k příjmům naší státní pokladny, které dosahovaly (téměř) přesného bilionu korun, je to částka - zlomkově vyjádřeno - tři dvacetiny. Potřebujeme prostě ještě další a další miliardy, namísto toho, abychom některé (a nejlépe většinu) firem (institucí) převedli do soukromého sektoru bez regulací a zásahu státu, nebo nejlépe, abychom je zrušili. Tím bychom omezili korupční možnosti (a to jediné je skutečný "boj proti korupci") a vyrovnali státní rozpočet. Jak jednoduché! Na toto zjištění mi stačilo přečíst několik desítek ekonomických článků, úvah a glos a zapojit zdravý rozum. Jsem přesvědčen, že naši politici jsou si toho vědomi také. Jenže jejich pohled na masy, které kontrolují, je velice střízlivý a odměřený. Ovládají občany a doufají, že si nikdo jedna a jedna dohromady nedá. 

Volil jsem ODS. Nepoznávám rozdíl v tom, jestli vyhrála levice nebo pravice. Daně se zvyšují, dávky se zvyšují. To je ono? Pravicové řešení naší ekonomické situace? Zvýšit daně?! Nevím, i já však tohle vidím jako silný signál vlády - "Naserte si. Když nevíme, jak problém vyřešit, prostě zvýšíme daně. Pak si budeme stěžovat, že každý druhý podnikatel přesouvá své sídlo do nějakého z daňových rájů. Jsou to hajzli, ti podnikatelé. My s tím musíme nějak bojovat! Pokuty na ně! Kriminál!". Podnikatelé, platící všechny lidi v těchto smyšlených a bezvýznamných pozicích ministrů a byrokratických úředníků, jsou nepřátelé. Lidé nejsou hloupí, ale nechají si naskládat do hlavy jakékoliv svinstvo, když je jim prezentováno v dobře poživatelné formě. 

Mám pro vás špatnou zprávu - jak ukázaly dějiny, situace se dříve či později vyhrotí, v lidských civilizacích se to opakuje často. Tyranie, autokracie, současná socialistická demokracie, vše vede pouze k jediné věci - revoluci. Momentálně se nedá vyřešit nic. Alespoň ne poklidně. Člověk u moci se nikdy moci nevzdá, dokud mu budou odporovat jednotlivci. Jednotlivce je lehké umlčet, dav nikoliv. Vidíme to momentálně v arabských zemích. Uvidíme to dříve nebo později i tady. Politika osobnostního zisku a neustálého zadlužování se dříve nebo pozdějí vyhrotí, lidé začnou být nespokojeni. Zkrachujeme a podrobíme se diktátu někoho, kdo nás bude ochoten osvobodit od dluhů? Nebo se z nás stane autokratický stát se zbídačeným obyvatelstvem? Dostanou lidé rozum a vyřeší situaci zavčas? Historie je před námi, tak ať ji napíšeme dobře, ať se pak hezky čte.  

Americký reverend Boetcker (již podle jména lze poznat, že nebyl pravým američanem - narodil se v Hanoveru), publikoval kdysi dávno na začátku 20. století jedno zajímavé desatero, které symbolicky doplňuje ono nám všem dobře známe biblické desatero a staví se do roviny lidského (ekonomického) soužití.

1. Prosperitu nelze založit na bezstarostném zacházení s financemi.
2. Slabí neposílí oslabením silných.
3. Malí nevyrostou omezováním velkých.
4. Chudým nepomůže zničení bohatých.
5. Mzda pracovníků se nezvýší utlačováním těch, z jejichž peněz je placena.
6. Nedostaneš se z problémů, když utratíš víc, než vyděláš.
7. Spolupráci lidí neposílíš zvyšováním nenávisti.
8. Solidní jistotu nezajistíš vypůjčenými penězi.
9. Charakter a odvaha se neposílí zničením lidské iniciativy a nezávislosti.
10. Lidem nepomůžeš, když za ně děláš soustavně to, co by mohli a měli dělat sami.

Kéžby naše vláda a veskrze všichni lidé měli tohle vyvěšeno na každé zdi, neustále na očích. To by se nám lépe žilo! 

Začal jsem stroze, ale pokračovat budu trochu obsáhleji. Sice je to zde jen malý 'blodžek', ani ne zcela blog. Ale přesto mi to nedá a moje koncepční myšlení mne nutí napsat tento příspěvek, kde se pokusím naznačit profilaci mé osoby a mého blogu. Představení mých záměrů může tomuto zápisníku jen prospět. 

Nezdržuji se na světě ještě tak dlouho, abych si dovolil zde přednášet nějaká osvědčená moudra či se oháněl znalostmi, které zatím nemám. Chci si zde udělat místo na prezentování svých postřehů, názorů a myšlenek, které jsou neověřené a pouze mé. Budu velice rád, pokud mě někdo upozorní na fakt, že se v něčem mýlím či zda v něčem nejsem dostatečně zasvěcen. Takovýchto názorů si cením a vždy je s radostí podrobím mému kritickému zhodnocení. Samozřejmě zatím to tady bude jen takové mé soukromé pískoviště :-).

Jaké typy příspěvků zde můžete najít? Věřím, že se zaměřím na postřehy, informace a poznámky z mé přípravy na novou maturitu, jelikož ji letos budu skládat. Jsem fanouškem moderních technologií ve všech významech tohoto spojení. Mým velkých koníčkem programování (převážně pro web). Mám rád kvalitní hry, za které momentálně považuji hlavně Dragon Age, Mass Effect (Bioware) či Zaklínače (CD Project Red). Velmi rád čtu nejen beletrii, ale i odborné publikace. 

Doufám, že se mi podaří zde v nepravidelných intervalech vnést nějaké podnětné názory a přispět tím k lepšímu světu. Ach, nač si něco nalhávat, hlavně přispět sobě. Neberte to ode mne zle, faktem zůstává, že vše, co každý člověk dělá, dělá jen kvůli sobě. V psychologii se často klade otázka: Jaký je rozdíl mezi Matkou Terezou a Jackem Rozparovačem? Žádný. Oba dělali to, co je vnitřně naplňovalo. Jen pro každého to naplnění bylo odlišné. 
Touto tezí bych také chtěl začít mé příspěvky. Nechť tedy ze mě bude raději verze 'Matka Tereza', tedy že svým psaním přispěji nějak i dalším lidem.

Posterous na mě křičí "Přidej si první příspěvek!", a já jeho volání nemůžu odolat. 

Jako se vším jsem se se založením tohoto blogu moc neunáhlil. Dal jsem si na čas. Rád sice sleduji vývoj sociálních sítí a jiných odrůd internetového družení, ale nejsem zase takový fanoušek socializace, abych se do všeho vrhal s neutuchající vervou okamžitě po spuštění. 

Když už se potom na nějaké sociální síti objevím, obvykle moc rozruchu nepřináším. Myšlenky si většinu času nechávám pro sebe a pustit nějakou ven ve formě statusu vyžaduje trochu sebepřesvědčování. Snad to bude trochu jiný příběh zde, na Posterousu. Psaní mám rád, i když mi moc nejde. Snad tady budu mít co říct, ale nic neslibuji.